Zachování odvodnění nebo úpravy jeho funkce ?
ZACHOVÁNÍ FUNKCE ODVODNĚNÍ
České země patří historicky k oblastem, v nichž stavby odvodnění plnily a plní významnou úlohu
při zkulturnění zemědělské krajiny. Odvodnění pozemků vytvořilo podmínky pro
jejich scelení a velkovýrobní využívání, přineslo sebou však řadu problémů.
Odvodnění zemědělských pozemků, je-li dobře provedeno, zlepšuje jejich přístupnost pro
obdělávání a vyrovnává a upravuje vodní režim půd. Tím má přímý a kladný vliv
na efektivnost zemědělské výroby. Proto také byly odvodňovací systémy budovány.
Situace a perspektivy odvodňovacích systémů na zemědělských půdách jsou
podmíněny místními poměry. Místní podmínky, dané přírodou (podnebím,
sklonitostí, horninovou skladbou apod.) i společenskou situací, mohou být velmi
rozmanité. Zásadní rozhodnutí činí vlastník pozemku - měl by přitom respektovat
souvislosti skupiny pozemků, obsluhovaných jednou stavbou odvodnění.
Péče o stávající drenážní systémy je většinou nedostatečná. Drenáže a
odvodňovací systémy však bez odpovídající údržby stárnou a vyvolávají situace,
které jsou v zásadě horší než byl stav pozemků před jejich odvodněním.
ZALESNĚNÍ, případně ZAKLÁDÁNÍ PLANTÁŽÍ RRD
Vedle zalesňování dříve zemědělských pozemků přichází v úvahu i zakládání plantáží
rychle rostoucích dřevin (RRD), umisťování větrolamů, biokoridorů, pro solitérní
či liniovou výsadbu dřevin za různým účelem, v rámci krajinotvorných programů
apod.
Kritéria pro posuzování vhodnosti pozemků při záměru jejich zalesňování zvláště se zřetelem
k existenci stávajícího odvodnění drenáží
- získat podklady o kompozici a technickém řešení stavby odvodnění (topologie drenážního
systému, objekty, recipient); posoudit vztah lokality navržené k zalesnění a
celého odvodňovacího systému,
- posoudit aktuální stav odvodňovací stavby (její funkčnost, účinnost, stav stavebních
objektů, odhadnout předpokládanou další životnost, vytipovat kritická místa
/lokální zamokření/ a jejich příčiny, popsat širší souvislosti stavby, ovlivnění
oprávněných zájmů dalších spoluvlastníků stavby odvodnění, případně pozemků
sousedních),
- zvážit důsledky zalesnění či výsadby dřevin, možné alternativy opatření na stavbě
odvodnění, resp. posoudit jejich efekt,
ELIMINACE NEGATIVNÍCH FUNKCÍ ODVODNĚNÍ
Z různých hledisek lze zvažovat i možnosti úprav vodního režimu prostřednictvím
eliminace či rekonstrukcí a modernizací staveb zemědělského odvodnění, zejména
tam, kde environmentální zájmy, v důsledku změn vnímání péče o krajinu, stojí
před zájmy zemědělskými.
V některých lokalitách mohou složitější morfologické, klimatické, půdní a
hydrogeologické podmínky spolu s minulou intenzivní zemědělskou činností vyvolat
výraznou destabilizaci agroekosystémů. Dochází pak ke snížení jejich
strukturální heterogenity, biodiverzity a přirozeného krajinného potenciálu.
Tento fakt, v současnosti umocněný lokálními poruchami nebo úplným funkčním
vyřazením drenáže (z důvodů změny hospodářských podmínek, vlivem postupující
eroze pozemku, neodbornou nebo spíše zanedbanou údržbou, stárnutím konstrukčních
prvků atd.), má za následek kvantitativní i kvalitativní změny ve vodním režimu
celých povodí.
Odvodnění ovlivňuje prvotně režimy mělkého podpovrchového, povrchového a
podzemního odtoku, vodní bilanci nenasycené zóny a následně další složky
životního prostředí. Ovlivněn je také režim recipientu drenážních vod. Drenážní
systémy působí proto negativně zejména z hlediska kvality vod; v různých půdních
podmínkách obecně urychlují a zvyšují odnos živin a dalších polutantů z povodí.
Zalesňování je v NP a CHKO řízeno dle zvláštních předpisů (zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny). Mimo tato území není zalesňování ve střetu s veřejnými zájmy. Změnu druhu pozemku na les lze provést pouze na pozemku, který je identifikovatelný v terénu, tedy na celou parcelu vyznačenou v katastru v platné katastrální mapě nebo na její část, oddělenou geometrickým plánem. Pro účely převodu ZPF na PUPFL se nevyžaduje provedení skrývky a rovněž se neplatí odvod za odnětí ZPF, protože tato změna se nepovažuje za trvalou (§ 11 odst. 1 zák. 334/1992 Sb.). Pro potřeby vydání souhlasů se změnami druhu pozemků a jejich využívání do 1 ha jejich výměry je orgánem ochrany ZPF obecní úřad obce s rozšířenou působností, od 1 ha do 10 ha krajský úřad a nad 10 ha MŽP. Ke střetům zájmů může docházet mezi společnými vlastníky odvodňovacího systému, pokud zůstává některá část funkční a pokud ji eliminovaná část ovlivňuje. Je třeba disponovat projektovou dokumentací stavby odvodnění, nebo alespoň jeho dobrou znalostí, aby se vyloučila možná negativní vzájemná ovlivnění dotčených pozemků.
Drenážní systém je vodohospodářská stavba, která byla kolaudována a musí být provozována v souladu s provozním a manipulačním řádem, zpracovaným v rámci PD až do doby jejich případné změny, schválené v rámci vodoprávního řízení.
Přestože neexistuje direktiva nařizující povinnost zachovat drenážní systém na pozemku vlastníka, existuje povinnost vlastníka udržovat stavbu v řádném stavu a bez vodoprávního projednání neměnit způsob jejího využívání (včetně způsobu nakládání s drenážními vodami) – viz zákon 254/2002 Sb. §56 odst.4., technické náležitosti údržby specifikuje TNV 75 4922.
Některé drenážní systémy nejsou již funkční, starší systémy nemusí být stávajícím evidenčním systémem vůbec evidovány, přesto mohou být nadále funkční a případné nově vyvolané projevy poruch funkce mohou být řešeny v občansko-právních sporech vlastníků sousedních pozemků.
Při záměru zalesňování odvodněného pozemku tedy bude zásadní znát stanoviska všech vlastníků pozemků, dotčených jedním společným drenážním systémem. Pokud bude pozemek navíc pronajímán, měl by vlastník pozemku stanovit nájemci práva k využívání odvodňovacího systému, resp. vymezit případně povinnost údržby či oprav, pokud nebude tato tématika ve smlouvě ošetřena jiným způsobem (je třeba řešit případy poškození systému odvodnění činnostmi na pozemku).
Rekapitulace argumentů
Učebnice Prof. K. Jůvy z 50. let, která je kompendiem „klasického“,
předsocialistického pohledu na věc, shromáždila argumenty ve prospěch odvodnění zemědělských půd (Jůva, 1957, s. 23-35), které zde jako jedno z východisek pro
diskusi podrobně citujeme:
‘Zamokřená půda je nadbytkem vody rozplavována a vyluhována nebo se v ní vytváří
glejový horizont, charakterizovaný nedostatečným provzdušením a destrukcí
sorpčního komplexu. Vytváří se kyselý humus a nastává rašelinění organické
hmoty. Kulturní rostliny hynou a ustupují mokřadním rostlinám, kyselám travám a
plevelným porostům. Vyvinutý močál představuje neplodnou a kulturně bezcennou
půdu, která je závadná pro okolí též zdravotně pro vysokou mlžnatost a
ochlazování ovzduší, jako zdroj bodavého hmyzu, pijavek a cizopasníků zvířat,
v teplých pásmech též malárie, tyfu a spavé nemoci. Zamokření a zaplavení půdy
ji činí nevhodnou pro růst a vývoj zemědělských plodin. Zemědělské plodiny na
zamokřených půdách z jara snadno vymrzají (jsou vytahovány mrazem), ve vzrostlém
stavu poléhají, pozdě dozrávají, popř. i hnijí. Trpí chorobami, škůdci a
zaplevelením. Jejich růst je v důsledku anaerobiózy zpomalen, trpí chlorózou
(žloutnutím). Zamokřená půda, zejména jílovitá, je obtížně zpracovatelná a
lepkavá, zvířecí potahy a zemědělské stroje se do ní boří. Jarní práce se
opožďují, hnojiva nejsou dostatečně využita. Zaoraný hnůj se v půdě špatně
rozkládá a živiny jsou z půdy vyluhovány. Rostliny zakořeňují jen mělce.
Zamokřené oblasti jsou málo osídleny a uzavřeny civilizačnímu pokroku.‘
Tytéž argumenty jsou uváděny i jinými klasickými učebnicemi a příručkami
odvodnění zemědělských půd. Počínaje zhruba 60. léty 20. století si však
veřejnost začala uvědomovat, že civilizační pokrok i v této oblasti naráží na
meze rozvoje, dané omezenými přírodními zdroji a omezenou kapacitou životního
prostředí odolávat zátěžím a rušivým vlivům. Byly formulovány argumenty
v neprospěch odvodnění zemědělských půd, avšak politicky motivované úsilí o
zvýšení výroby potravin, spojené po r. 1970 se slučováním zemědělských podniků a
masivním zorňováním lučních a neplodných půd, vedlo k pokračování a naopak
k dalšímu rozšiřování výstavby odvodňovacích systémů ještě po další dvě
desetiletí. Přesto i tehdy byly při volbě odvodňovacích opatření zvažovány
jejich klady i nedostatky - tam kde vyhodnocená pozitiva převažovala, byla
stavba realizována.
Argumenty v neprospěch odvodnění zemědělských půd lze pracovně shrnout
např. takto:
Odvodněné pozemky (orná půda i trvalé travní porosty) jsou sušší, a proto se na
nich půda snadněji ohřívá (má nižší tepelnou vodivost a tepelnou kapacitu).
Pozemky převedené po odvodnění na ornou půdu jsou v důsledku zornění po určitou
část roku bez porostu nebo jsou pokryty zralým, netranspirujícím porostem. Tím
je snížena průměrná intenzita evapotranspirace (odvod skrytého tepla) z celé
krajinné mozaiky a o to více dopadajícího slunečního záření musí být přeměněno
na toky zjevného tepla do atmosféry a do půdy. Krajina se proto přehřívá a
atmosférická konvekce se zesiluje.
Odvodněním se zvyšuje celkový odtok vody z krajiny (na účet snížené
evapotranspirace). Hladiny a zásoby podzemní vody jsou sníženy. Kapacita zdrojů
podzemní vody (např. studní) ovlivněných odvodněním je snížena, některé studně
mohou být zcela vyřazeny z funkce. Tím se také krajina stává celkově sušší a
méně odolnou vůči projevům sucha a větrné eroze. V některých případech
odvodňovací systémy také odtok urychlují a přispívají, i když ne v rozhodující
míře, ke kulminačním průtokům povodní.
Odvodnění, zejména drenáž, posunuje půdní procesy od anaerobiózy k aerobnímu
prostředí. Půdní organická hmota vytvořená v podmínkách zamokření se v důsledku
toho urychleně rozkládá. Obsah (surového) humusu v půdě se snižuje, zrašelinělý
horizont se ztenčuje a mizí. Tento úbytek není v historicky krátké době
nahraditelný spontánní tvorbou vysoce kondenzovaného humusu typického pro
nezamokřené půdy mírného pásma.
Rozklad půdní organické hmoty a posun k aerobnímu půdnímu prostředí jako takový
zhoršují podmínky pro denitrifikaci (redukci dusičnanů na kysličníky dusíku a
vzdušný dusík), která je v zamokřených a poříčních zónách krajiny významným
samočisticím procesem. V důsledku toho se zvyšuje obsah dusičnanů v půdní a
podzemní vodě a ve vodách drobných vodních toků a nádrží. Jakost vody
v povrchových i podzemních vodních zdrojích se tak zhoršuje, často nad přípustné
limity. Vliv mineralizace organické hmoty je mimořádně významný u novostaveb
drenáží v hydromorfních a semi-hydromorfních půdách; u starších drenážních
systémů se ustaluje dynamická rovnováha bilance minerálního dusíku, zvýšené
vyplavování dusičnanů však pokračuje, neboť snížený přísun dusíku z mineralizace
je nahrazen přísunem v hnojivech a potlačení denitrifikačních procesů odvodněním
je trvalé. Povrchové vodní útvary jsou při dostatku jiných živin (Gergel aj.,
2002) eutrofizovány a rozvíjejí a přemnožují se v nich nižší i vyšší organizmy,
které představují zdravotní riziko, ztěžují jejich hospodářské využití a
potlačují přirozené složky jejich bioty.
Omezení plošného rozsahu, popř. úplná likvidace neobdělávaných mokřadů v krajině
zhoršuje biodiverzitu rostlinné i živočišné říše. Některé druhy rostlin i
živočichů tak z krajiny mizí, a jedná-li se o druhy endemické, mohou vyhynout
úplně. Mokřady jsou přitom dnes vysoce ceněny jako místa všestranně prospěšná
životnímu prostředí. Významné mokřady jsou chráněny mezinárodní (ramsarskou)
konvencí.